Vždycky jsem byla člověk, který své myšlenky zpracovával tím, že o nich psal. Hned, co jsem se naučila nemotorně používat hůlková písmena a objevila jsem tajemství psaného slova, mé skříňky se naplnily hromady všemožných deníků a zápisníků, do kterých jsem zapisovala úplně všechno, co se mi prohnalo hlavou - od seznamu všech mých hraček, přes detailní popisy mých bezstarostných dětských dní až po seznamy mých nejoblíbenějších sladkostí či filmů. Na všechno jsem samozřejmě měla svůj vlastní zápisník, a tak jsem brzy měla sbírku nejméně třiceti různých bločků a deníčků a až do asi mých dvanácti tento počet rapidně rostl.
V té době jsem totiž objevila kouzlo internetu a blogu. Založila jsem si stránky v naivní představě, že se ze mě stane slavná spisovatelka. Skončilo to tím, že jsem měsíc co měsíc střídala uživatelské adresy, protože mě už omrzel starý název, nebo vzhled. Dodnes mám pár adres uložených, ráda se vracím na tehdejší stránky a pročítám si, co důležitého leželo na srdci dvanácti, třinácti, čtrnáctileté verzi mě.
Potom přišla střední, změnil se mi život a na blogování jsem neměla čas ani náladu. Až do druhého ročníku, kdy mi jedna profesní poradkyně poradila a povzbudila mě v tom, abych si založila blog o něčem, co mě baví. To byla pro mě nová myšlenka. Do té doby jsem se s internetovým světem sdílela jen se svými příběhy a pocity. Rozhodla jsem se to zkusit a tak vznikl blog Kristý the Reader. Na tento blog vzpomínám s láskou. Psaní recenzí a svých čtenářských zkušeností mě nadchlo a otevřelo mi to dveře do úplně nové a neokoukané sféry blogování. Můj blog nebyl nic extra, ale v čtenářské komunitě blogů jsem se cítila sama sebou a postupně jsem získávala zkušenosti i úspěchy. Navázala jsem spolupráci s prestižními českými stránkami idnes a přispívala jsem jim články do rubriky o knihách, oslovilo mě několik nakladatelství, které mi posílaly knížky zadarmo výměnou za recenzi a můj blog běžně navštěvovalo přes 150 lidí denně. Ovšem po čase jsem si uvědomila, že úplně nesouhlasím s tím, co vlastně píšu. Nakladatelé i čtenáři měli konkrétní představu o tom, jak má knižní blog vypadat, jaké knihy mám číst a co přesně mám přidávat, že jsem prostě měla pocit, že už v tom není moc mé kreativity a čtu knihy, které bych možná sama nikdy do ruky nevzala. A tak jsem s blogem skončila.
A proč to všechno píšu? Vím, že jde o velmi dlouhý a podrobný popis mých psacích zkušeností, a pokud to někdo dočetl až do tohoto bodu, myslím, že by si zasloužil minimálně zlatého bludišťáka. Důvod tohoto únavného výčtu mých zkušeností je v tom, že mi došlo, že mě touha sdílet se světem své myšlenky a postřehy nikdy úplně neopustila. Zrovna včera jsem přemýšlela nad tím, jak moc mě Bůh učí hledat jeho vůli a štvalo mě, že své poznatky nemám kam sepsat. A tak jsem tady. Netvrdím, že budu přispívat každý den, dokonce možná ani jednou za týden, ale chci mít nějaké místo tady v internetovém světě, kde budu moct zhodnotit své dny a nápady. A třeba se to i některým lidem bude hodit.
S láskou,
paní Peregrinová Kristýna
